Prostě tak ...

17. srpna 2009 v 12:55 | Bláznivá Markéta |  Plky
V ústech se rozpouštěl zbytek mátové čokolády, za zády běžely závěrečné titulky filmu (taky Čokolády, ale už ne mátové) a přede mnou se "rýsovaly" poslední řádky jednoho z těch tisíců zbytečných seznamů. V misce zbyla tři slunečnicová semínka, vedle misky čtyři a vedle nich sklenka od Beaujolais. Kytky byly zalité, polštáře na svém místě. - Jednoduše ... nic nenasvědčovalo tomu, že by zde přebýval blázen.

"Dneska by to šlo!" - Ozvalo se náhle bez sebemenšího varování a než jsem stačila odporovat, stála jsem u dveří celá v černém, boty na kličku, v kapse křídu.

... A tak jsem šla tím mlžným oparem (který byl skoro stejně tak děsivý, jako můj odraz ve "výkladce" GE Money Bank) nevnímaje nic než tmu a mlhu. Když jsem se ocitla v místech, kam lidská noha vkročí zřídkakdy přes den, začalo mi být trochu úzko a taky mi teklo do bot - což žel bohu není metafora, ale jen strohý popis faktu. Najednou se přede mnou objevil první stožár s reflektorem "První né, ten je moc blízko civilizace." ... Relektory věrohodně suplovaly svit měsíce a jejich záře dopadající na cestu skrz listy se jevila takřka impresionisticky. Tak nějak mi to připomnělo pohádku o Perníkové chaloupce - třebaže neměla co dočinění s reflektory, impresionismem a já ani nebyla v lese. Jen jsem tak nějak pocítila neskutečnou empatii s Jeníčkem a Mařenkou. - Ale byl mezi námi přecejen rozdíl. Zatímco nebohé děti v lese hledaly světýlko, já se marně pokoušela nalézt tmu. 2., 3., 4. stožár - žádná šance. Se sklopenýma ušima a urousanýma nohama jsem se počala vracet do města. Čím jsem byla dál, tím jsem si byla jistější, že by to bývalo šlo, kdyby se bývalo trochu víc chtělo a trochu míň bálo.

- Alespoň jsem vytáhla z kapsy křídu a namalovala pár sluníček na místa, kde je třeba, aby byla namalovaná sluníčka. (Třeba se někomu rozsvítí). Taky jsem objevila cestu, kterou jsem ještě nikdy nešla, a tak jsem jí šla a můžu tvrdit, že už jsem šla všemi cestami, alepoň do té doby, než najdu další takovou ... Špalíček křídy jsem žmoulala vruce, ale protože nesmírně nerada žmoulám křídu v ruce, odhodila jsem ho před naším domem na chodník. Je to dobré místo k odhození křídy! Až tudy zítra půjde školka na procházku, dá paní učitelce hodně zabrat, aby zabránila šarvátce o křídu. Nebo kolem půjde holčička, co posledně našla můj kaštan - Je to skvělé místo i pro odhození kaštanu! ... Třeba ji najde a něco mi nakreslí, třeba sluníčko a mně se rozsvítí ...

Strkám klíče do zámku a myslím na mou křídu, která už vlastně není má ... a vlastně ani nikdy nebyla. Mám chuť na jablko - na jablko s půlnoční rosou ... Víte, jak když vidíte padat hvězdy, máte si něco přát - je to hezké, ale než spadne hvězda - jé, to se páni načekáte. Já viděla spadlá jablka, hromadu spadlých jablek, měla jsem hromadu přání, ale jaká, to se neříká ... povím jen, že měla co dočinění s křídou! Zvedla jsem ze země jablko, shnilé - podle mě to bylo znamení, znamení toho, že má zůstat tam, kde je a já si mám vzít jiné ... a tak se také stalo. Bylo čerstvě spadlé, to se pozná, jako se to pozná u kaštanu ...
Mám ráda spadlá jablka a kaštany ... a mám ráda sebrané křídy ...

- a že to dnes zas nebylo o ničem? Vždyt, o čem jiném to celé je?
 

Další články


Kam dál

Reklama